máme dítě s taktilní hypersenzitivitou 2díl / SPD/ vývoj vztahu matky a dítěte se senzorickými obtížemi/ rozhovor 3

19.12.2018


Uteklo již půl roku od rozhovoru s Bárou Červenkovou na téma máme "přecitlivělé" dítě, máme dítě s taktilní hypersnezitivitou. První díl, kde Báru představuji a kde je také nastíněno, co ona taktilní hypersenzitivita může představovat s čím se potýkali u jednoho z Bářiných synů, najdete v prvním díle rozhovoru zde

Po uvřejnění tohoto rozhovoru se Vás na naše stránky ozvalo dost a pro mě samotnou to bylo přínosem, uvědomila jsem si mj, že jeden z mých bývalých partnerů se pravděpodobně s taktilní hypersenzitou také potýkal a zpětně rozumím některým jeho sociálním zvláštnostem v kontaktu nejen intimním ale i mezilidském obecně. Shodli jsme se se čtenáři, že ona hypersenzitivita skutečně bývá často geneticky dána a že z příběhu Báry, kdy pozorovoala svého manžela jste zaznamenali některé tyto obtíže i u svých parnerů a že jim nyní více rozumíte a rozumíte třeba i jejich větší společenské uzavřenosti a sklony. Hodnotímm to jako velký přínost. Děkujeme za Vaše odezvy a jsme rádi, že se rozhovor dostal k tolika očím.

Ne, že bychom se od té doby neviděly, ale čas na to sednout si ke stolu a zapisovat, co si povídáme, bohužel dříve nevyzbylo. Za toho půl roku se nám samozřejmě změnily i kulisy na stole. Nevoní nám tady káva a meloun ;), ale káva a cukroví a v závěru minulého rozhovoru jsem naznačovala, že bych ráda s Bárou v rozhovoru pokračovala a rozebrala například vztah matka-dítě, který je pro řešení obtíží s hypersenzitivními dětmi jeden z klíčových.

Já: Baru, čím začneme? Odkud to vezememe?

Zkusím to vzít  od začátku. A to první bývá OČEKÁVÁNÍ.

Když čekáš první dítě, to co máš v mysli je "chci být dobrá máma" Je to pravděpodobně vroucné přání všech nastávající maminek. Sama ještě nevíš, co je norma. A tak se snažíš moc se v tom neplácat a vyrovnat se těm matkám, kterým péče o dítě jde snadno.

Když se ti narodí dítě, které je dráždivé, žádná prostá dovednost se nedaří hladce. "NIC TI NEJDE" Nedaří se ti dítě uspat, uklidnit, nakrmit, vykoupat. Čím víc ti to nejde, tím víc se snažíš, ale o to právě jde. Nesnažit se sama, protože následně zjistíš, že je to "to", co vás pak s dítětem brzdí ne-li blokuje. To očekávání a z toho vyplývající sebehodnocení "Jsem dobrá máma?" tě doslova pronásleduje.

Já: Tomu rozumím a souhlasím, že očekávávní nejen v rolích rodičovských jsou zcela přirozenou, ale často také potencionálně nebezpečnou záležitostí ve vztazích. A ve vztahu rodič-dítě to může být také to, co vývoj dítěte brzdí. Co dále podle Tebe hrozí.

Vytvoření patologické závislosti mezi tebou a dítětem. Postupem času se totiž naučíš strategie na uklidnění, ale ty ovládáš jen TY - máma a nikdo jiný to nedokáže, tak jak ty a zůstáváš pak v těchto strategiích SAMA.

Dlouhodobá spánková deprivace a únava také způsobí, sníženou toleranci , aby si tyto strategie zkoušel s dítětem někdo jiný (jiný člen rodiny) a tak u nás v prvním roce situace dospěla do toho stádia, že nikdo jiný se na péči o našeho syna nepodílel, protože to netoleroval. Ač se snažili - neuspěli. Nyní zpětně hodnotím, jak by mi tenkrát pomohlo, kdybych v té době někoho přesvědčila, aby mi pomáhal a já ho taky pomáhat nechala. Zkrátka důležité je nespadnout do vztahu závislosti matka - dítě.  Do stavu "jsem na to sama".

Já: K tomu mě napadá, že jsem slyšela, že děti už v prvních týdnech jinak zapojují svalovou soustavu, pokud je z postýlky vezme matka či otec či někdo další.  Vztah akce - reakce v pohybu, emocích je pro miminka velmi důležitá. Tedy pokud dítě brává stále jen matka, dítě z toho ani nemusí tolik profitovat.

Já: Čemu dalšímu by ses teď zpětně ráda vyhla?

Dalším přiživením pocitu "jsem špatná matka" bylo synovo nejezení. Všechny matky, kterým dítě odmítá jíst, vnímají pocit zcela fatálního neodiskutovatelného selhání mateřské role.

Ano souhlasím, vybavuji si sdílení z kurzů pro novopečené maminky, jak dokáže nedařící se kojení či neúspěchy u prvních příkrmů mámy rozhodit. Jakoby za úlohu "nakrmit své mládě" zodpovídá samička. Otcové - samci mají toto těžiště pravděpodobně v ochraně před nebezpečím a přípravu mláděte na nebezpečí. Psychologové také upozorňují, že děti tak velmi obstojně manipulují se svými matkami přes odmítání jídla, bude to taková naše "slabina".

Já v okamžiku, kdy jsem u syna rozlouskla, kde je obtíž, začala jsem jej extrémně ochraňovat. Umetat cestičku, než bych ho vystavovala novým pro něj náročným situacím. Manžel ač problematiku chápal, situaci nerespektoval. Měl na syna stále nároky a očekával změnu.

Nějakou dobu jsme se tak o synovu výchovu "přetahovali" a já jsem ho určitou dobu NEnechala dělat tátu. Až jsem posléze zjistila, že on narozdíl ode mě dokáže syna posunout a to dokáže taktéž naše babička.

Naučila jsem se postupně dávat pozor na to, co syn umí v jiném prostředí (školka apod) a následně jsem tyto dovednosti začala vyžadovat i doma. A pokud se nám dlouhoběji něco nedaří, ten primární problém není u něj, ale u mě. Pokud to jinde umí a doma ne. Tak jsem se naučila přiznat si, že ta brzda jsem já a že s tím sama musím pracovat.

Začala jsem se učit, tak trošku, jak se stát tátou. Změna mohla pak přijít jen pokud jsem neměla žádné pochybnosti! Pokud syn jen trošku cítil, že jej lituju, nepodařilo se mi zavést nové pravidlo, změnu.

A nyní, když už je velký, jsem na něj pyšná. Ale i sama na sebe. Dělá mi radost, že nemá žádné obtíže, že je vychovaný a že jsme to spolu dobře zvládli.

Baru, máš nějaké tipy, když je ten prosinec ;) "na dárky" -  věci, pomůcky pro naše rodiče čtenáře? Co pořídit? Je mi jasné že jde o půjde o přísně individuální záležit, ale možná že je něco, co si i ostatním dětem a rodičům doporučovala pro denní potřebu častěji. Napadají mě třeba zátěžové deky, či vesty...


odkazy na obchody se senzorickymi pomůckami.. nebo blbost?

 









Úspěšné vzdělávání u miminek vyžaduje příjemnou rovnováhu mezi náročností úkolu a schopnosti jeho vyřešení. Nejasné a příliš náročné úkoly způsobují stres a strach a o jednoduchý úkol přestanou mít záhy zájem. Možná to znáte i ze svých vlastních "dospělých" zkušeností. Zásada přiměřené rovnováhy je uplatňována i v našem programu na podporu rozvoje dětí již v raném věku "Miminko Plus". A pozor, miminka se učí nejen pro odměnu, ale hlavně pro potěšení ze samotného učení. Pro odborníky bylo překvapením, že děti v učení pokračovaly, i když bylo od odměňování upuštěno. Pokud je učení zajímavé a přínosné, pak motivuje samo o sobě. A to platí pro všechny věkové kategorie bez rozdílu.