máme dítě s taktilní hypersenzitivitou 2.díl / SPD/ vývoj vztahu matky a dítěte / rozhovor 3

Uteklo již půl roku od rozhovoru s Bárou Červenkovou na téma máme "přecitlivělé" dítě, máme dítě s taktilní hypersnezitivitou. Tento rozhovor najdete zde. 

 Za toho půl roku se nám samozřejmě změnily i kulisy na stole. Nevoní nám tady káva a meloun, ale káva a cukroví. V závěru minulého rozhovoru jsem naznačovala, že bych ráda s Bárou v rozhovoru pokračovala a více se zaměřila na úskalí ve vztahu matka-dítě, který je pro řešení obtíží s hypersenzitivními dětmi samozřejmě jeden z klíčových.  

Po uvřejnění prvního rozhovoru se Vás na naše stránky ozvalo dost a pro mě osobně to bylo také přínosem, uvědomila jsem si mj, že jeden z mých bývalých partnerů se pravděpodobně s taktilní hypersenzitou také potýkal a zpětně rozumím některým jeho zvláštnostem v sociálních kontaktech. Shodli jsme se se čtenáři, že ona hypersenzitivita skutečně bývá často geneticky dána a že z příběhu Báry, kdy pozorovala svého manžela, jste také zaznamenali některé tyto obtíže i u svých parnerů. Psali jste, že nyní jim i více rozumíte a rozumíte třeba i jejich sklonům k větší sociální uzavřenosti. Hodnotím to jako velký přínos. Děkujeme za Vaše odezvy a jsme rádi, že se rozhovor dostal k tolika očím.

Já: Baru, čím začneme? Odkud to vezmeme?

B: Zkusím to vzít od začátku. A to první co v začátcích bývá je OČEKÁVÁNÍ.

Když čekáš první dítě, to co máš v mysli je "chci být dobrá máma" Je to pravděpodobně vroucné přání všech nastávající maminek. Sama ovšem ještě nevíš, co je norma. Snažíš se v situacích souvísející s péči o miminko moc neplácat a vyrovnat se těm matkám, kterým jde tato péče snadno. 

Když se ti narodí dítě, které je dráždivé, žádná prostá dovednost se nedaří hladce. "NIC TI NEJDE" Nedaří se ti dítě uspat, uklidnit, nakrmit, vykoupat. Čím víc ti to nejde, tím víc se snažíš, a o to mi dnes právě jde. Zdůraznit důležitost  - NEsnažit se sama, protože následně zjistíš, že je to "to", co vás pak s dítětem brzdí ne-li blokuje. To očekávání a z toho vyplývající sebehodnocení "Jsem dobrá máma?" tě doslova pronásleduje.

Já: Tomu rozumím a souhlasím, že očekávávní nejen v rolích rodičovských jsou zcela přirozenou, ale často také potencionálně nebezpečnou záležitostí ve vztazích. A ve vztahu rodič-dítě to může být také to, co vývoj dítěte brzdí. Co dále podle Tebe hrozí.

Vytvoření patologické závislosti mezi tebou a dítětem. Postupem času se totiž naučíš strategie na uklidnění, ale ty ovládáš jen TY - máma a nikdo jiný to nedokáže, tak jak ty a zůstáváš pak v těchto strategiích SAMA.

Dlouhodobá spánková deprivace a únava také způsobí, sníženou toleranci, aby si tyto strategie zkoušel s dítětem někdo jiný (jiný člen rodiny) a tak u nás v prvním roce situace dospěla do toho stádia, že nikdo jiný se na péči o našeho syna nepodílel, protože to netoleroval. Ač se snažili - neuspěli. Nyní zpětně hodnotím, jak by mi tenkrát pomohlo, kdybych v té době někoho přesvědčila, aby mi pomáhal a já ho taky pomáhat nechala. Zkrátka důležité je nespadnout do vztahu závislosti matka - dítě.  Do stavu "jsem na to sama".

Já: K tomu mě napadá, že děti už v prvních týdnech prý snad jinak zapojují svalovou soustavu, pokud je z postýlky vezme matka či otec či někdo další.  Vztah akce - reakce v pohybu, emocích je pro miminka velmi důležitá. Tedy pokud dítě brává stále jen matka, dítě z toho ani nemusí tolik profitovat.

Já: Čemu dalšímu by ses teď zpětně ráda vyhla nebo co sis zpětně uvědomila jako to negativní?

Pocitu "jsem špatná matka", který byl přiživen synovým odmítáním jídla. Všechny matky, kterým dítě odmítá jíst, vnímají pocit zcela fatálního neodiskutovatelného selhání mateřské role.

Ano souhlasím, vybavuji si z kurzů pro novopečené maminky, jak dokáže nedařící se kojení či neúspěchy u prvních příkrmů mámy rozhodit. Jakoby za úlohu "nakrmit své mládě" zodpovídá samička. Otcové - samci mají toto těžiště pravděpodobně v ochraně před nebezpečím a přípravu mláděte na nebezpečí. Psychologové také upozorňují, že děti tak velmi obstojně manipulují se svými matkami přes odmítání jídla, bude to taková naše "slabina".

Já v okamžiku, kdy jsem u syna rozlouskla, kde je obtíž, začala jsem jej extrémně ochraňovat. Umetat cestičku, než bych ho vystavovala novým pro něj náročným situacím. Manžel ač problematiku chápal, situaci nerespektoval. Měl na syna stále nároky a očekával změnu.

Nějakou dobu jsme se tak o synovu výchovu "přetahovali" a já jsem ho určitou dobu NEnechala dělat tátu. Až jsem posléze zjistila, že on narozdíl ode mě dokáže syna posunout a to dokáže taktéž naše babička.

Naučila jsem se postupně dávat pozor na to, co syn umí v jiném prostředí (školka apod) a následně jsem tyto dovednosti začala vyžadovat i doma. A pokud se nám dlouhoběji něco nedaří, ten primární problém není u něj, ale u mě. Pokud to jinde umí a doma ne. Tak jsem se naučila přiznat si, že ta brzda jsem já a že s tím sama musím pracovat.

Začala jsem se učit, tak trošku, jak se stát tátou. Změna mohla pak přijít jen pokud jsem neměla žádné pochybnosti! Pokud syn jen trošku cítil, že jej lituju, nepodařilo se mi zavést nové pravidlo, změnu.

A nyní, když už je velký, jsem na něj pyšná. Ale i sama na sebe. Dělá mi radost, že nemá žádné obtíže, že je vychovaný a že jsme to spolu dobře zvládli.

Baru, máš nějaké tipy, když je ten prosinec ;) "na dárky" -  věci, pomůcky pro naše rodiče čtenáře? Co třeba lze dětem s taktilní hypersenzitivitou pořídit? Je mi jasné že jde o půjde o přísně individuální záležitost, ale možná že je něco, co si i ostatním dětem a rodičům doporučovala pro denní potřebu častěji. Napadají mě třeba zátěžové deky, či vesty...

odkazy na obchody se senzorickymi pomůckami.. nebo blbost?

Literatura, která Ti k tématu pomohla

Úspěšné vzdělávání u miminek vyžaduje příjemnou rovnováhu mezi náročností úkolu a schopnosti jeho vyřešení. Nejasné a příliš náročné úkoly způsobují stres a strach a o jednoduchý úkol přestanou mít záhy zájem. Možná to znáte i ze svých vlastních "dospělých" zkušeností. Zásada přiměřené rovnováhy je uplatňována i v našem programu na podporu rozvoje dětí již v raném věku "Miminko Plus". A pozor, miminka se učí nejen pro odměnu, ale hlavně pro potěšení ze samotného učení. Pro odborníky bylo překvapením, že děti v učení pokračovaly, i když bylo od odměňování upuštěno. Pokud je učení zajímavé a přínosné, pak motivuje samo o sobě. A to platí pro všechny věkové kategorie bez rozdílu.