moc

Také jste se na vánoce moc těšili? Nebo je moc neprožíváte? Ať už jste neměli moc času, kvůli vánočním přípravám a nebo jste snědli zbytečně moc salátu a cukroví, víme, že krátké slovo moc doprovází Vánoce naší kultury už nějaký ten čas. Ale o tom dnes psát nechci. Chci psát, jak toho, někdy naší vinou, mají moc naše děti a to nejen o Vánocích. 

Letošní advent, kdy je cukroví nejsladší, byl oslazen také o Štěpánovo přiznání jak došel ke zjištění, že jej těší nakupovat dárky pro Toníka a že je to tak trošku i tím, že si sám po letech pohraje. Jeho přiznání mi bylo milé. A jakpak by nebylo, když mu při něm svítily oči. Přiznání, jak moc se na ty nové vláčky pro Toníka těší, vyloudilo při mém usínání úsměv, který se nevytratil ani při: "ty tomu nerozumíš", kdy Štěpán komentoval mé podivování se nad množstvím krabic při doručení zásilky.

Dočkali jsme se, přišel čas rozbalování. Z krabic se vyskládaly koleje a mohla vzniknout vláčkodráha - víceúrovňová s mosty a vlakovou stanicí, kterou mohla projet mašinka na vlastní pohon. Mě samotnou bavilo koukat na svítící mašinku s věrně následujícími vagónky i když tomu nerozumím;). A náš Tóňa? Hlasité "Ó, ty brďo!" zaznělo nejednou. Pochvíli byla ovšem hlasitá zvolání doplněna i o další hlasité citoslovce ovšem nelibosti. Toníkovo radostné přešlapování u kolejí, se posléze změnilo v destrukční kroky přímo do kolejiště. Toník začal koleje rozpojovat a celou dráhu cíleně ničit. Obligátní komentáře s přídavnými jmény: "protivný" a "unavený" od nás rodičů na Toníkovu adresu na sebe bohužel nenechaly dlouho čekat. Ty mimochodem zaznějí často tak nějak automaticky, když my rodiče sledujeme dítě nereagující tak, jak jsme si představovali. Pokojná, radostná atmosféra se začala trošku vytrácet. Byla jsem si jistá, že se bude Toníkovi vláček líbit, jinde si se stejnou dráhou vyhrál s radostí a soustředěním.   

Krátké pozastavení se nad situací a plácnutí se do čela naštěstí přišlo právě včas. Zkusili jsme postavit menší okruh, mašinky na vlastní pohon byly přesunuty do depa v šuplíku skříně s hračkami na pozdějc. Ponechali jsme kolejím mašinky a vagónky bez baterky a co následovalo? Téměř hodinová soustředěná, spokojená hra. Unavený protiva tu nebyl, bylo tu jen dítě, které nemohlo nasytit svou potřebu hrát si pro příliš složitou dráhu a samojezdící mašinky jej rušily. Bylo toho na Toníka zkrátka moc.

I když věříme, že děláme pro naše děti to nejlepší, můžeme se mýlit. Natěšíme se, projektujeme do okamžiku svá radostná očekávání nebo představy. A tak se hravě stane, že je toho na dítě moc. To samé platí i v případech, kdy naše děti odmítají rozvíjející hry nebo činnosti. Proto než od hry upustíme úplně zkusme ji zjednodušit, třeba snížit počet vydělaných dílků vkládačky ...

V novém roce se mějte tak akorát ; )